V návaznosti na podněty přicházející průběžně při stážích a při zkouškách ze strany studentů a po diskusi mezi jednotlivými pedagogy kliniky byly modifikovány zkušební otázky z oboru dermatovenerologie.
Základní ideou této úpravy je zvýšení praktického přínosu pro studenty a možnost co nejširšího uplatnění poznatků, které si studenti z naší stáže odnášejí pro své další působení v jakémkoli oboru.
Návod k zodpovězení prakticky všech klinicky orientovaných otázek v tomto seznamu je velmi jednoduchý a lze jej shrnout v následující desatero.
1. DEFINICE ONEMOCNĚNÍ (Tedy lapidárně řečeno „co to je?“)
2. ETIOPATOGENEZE (Zde je třeba předložit pouze velmi stručné schema "bojového pole". Tedy: identifikujte příčiny a následky a nalezněte tak současně i vhodné místo pro terapeutickou intervenci).
3. KLINICKÝ OBRAZ (Řekněte, jak se nemoc projevuje na kůži. Jde jen o to vyjádřit, podle čeho byste poznal/a tuto nemoc, jaké jsou typické eflorescence a jak byste tedy svůj nález objektivně formuloval/a ve své lékařské zprávě, nebo jak byste tuto chorobu popsali v při telefonické konzultaci se specialistou? Jinými slovy: dokažte, že po absolvované stáží umíte smysluplně použít náš dermatologický jazyk.)
4. PRŮBĚH - (Zde dokazujete hlavně svou schopnost odebrat relevantně anamnézu. Tedy zjistit a kombinovat zdánlivě nevýznamné, či nesouvisející střípky informací z období před vypuknutím pro pacienta markantních prvních příznaků. Dermatologie je práce někdy poněkud detektivního charakteru. Dále samozřejmě dokazujete schopnost posoudit dynamiku choroby a eventuálně i schopnost vhodného časování léčebného postupu a aktivního předcházení následkům.)
5. VZTAHY K OSTATNÍM ORGÁNŮM - (Kůže jistě není jediným orgánem lidského těla. Zde dokazujete schopnost komplexního pohledu na pacienta. Řada významných chorob jiných orgánů má mimo jiné i své kožní projevy (například diabetes a jiné endokrinopatie). Kožní projevy mohou být díky své jasné viditelnosti někdy právě tím prvním zaznamenaným příznakem nemoci primo ohrožující pacientův život (např. paraneoplastické příznaky). Na druhou stranu mohou být i primárně kožní choroby zdrojem celé řady komplikací s následky vážně postihujícími orgány jiné (např. glomerulonephritis po prodělané streptokokové infekci). Informovaný lékař jim ale dokáže předcházet a nezanedbá tak péči o svého pacienta.)
6. DIFERENCIÁLNÍ DIAGNÓZA - (I ten nejlepší lékař v denní praxi přirozeně zapochybuje o diagnóze, kterou právě stanovuje. Pacientův stav nemusí být vždy plně vyvinutý a tedy ve shodě s učebnicovými příklady, či vlastní předchozí zkušeností. Někdy tedy nezbývá nic jiného, než stanovit "diagnózu diferenciální", tedy prozatímně stanovit seznam horkých kandidátů a vyčkat výsledků vyšetření, nebo dalšího vývoje nálezu. Je třeba se ptát jednak, co pro každou jednotlivou pracovní diagnózu svědčí, ale současně se i nezaujatě zeptat, co právě svědčí proti ní? Nelze samozřejmě vyšetřit vše najednou, zde tedy dokazujete schopnost (sebe)kritického myšlení a schopnost stanovení priorit. Lékaře toto umění širšího zvažování možností může do jisté míry ochránit před poněkud zahanbujícími případy, kdy nepomyslí na některé významné onemocnění (v našem oboru za takovou noční můru potupně propásnuté diagnózy platí například scabies, syphilis a z nádorů samozřejmě maligní melanom.)
7. VYŠETŘOVACÍ METODY A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ - (Tento bod logicky navazuje na předchozí. Dermatologie sama o sobě disponuje celou řadou jednoduchých i složitých, historických i moderních vyšetřovacích postupů používaných přímo při klinickém vyšetření. Zde tedy prokazujete do jisté miry i znalost historie a současnosti našeho oboru. Dále ovšem je nutno myslet i na další metody laboratorní a zobrazovací. Je třeba si vždy položit otázku, kdy vyšetření indikovat, co dané vyšetření přinese (jaká je jeho hodnota, co potvrdí, co vyloučí, ale současně i co potvrdit, či vyloučit nemůže), zda nevystaví pacienta zbytečně riziku a zda není jen zbytečným mrháním prostředky.)
8. LÉČBA – (Zde je třeba promyslet a navrhnout nejen lokální, či systémovou farmakoterapii, fyzikální terapii, ale i prostá režimová opatření. Dermatologie sama disponuje nepřebernou škálou individuálně vyráběných léčebných prostředků ("magistraliter"), některé z nejjednodušších předpisů by bylo vhodné umět u zkoušky i předepsat. Je třeba zvážit i rizika jednotlivých metod, jejich vzájemnou kompatibilitu a jejich praktickou aplikovatelnost u jednotlivých pacientů.)
9. EDUKACE - (Pacient odchází od lékaře vyzbrojen nejen předpisem na léčiva, ale zejména dobrou radou, která je častokrát tím nejdůležitějším. Má po dobu léčby pacient nějaká omezení? Omezí choroba pacienta v běžných denních aktivitách? Omezí, či změní choroba jeho pracovní schopnost? Jak instruujete pacienta aby aktivně předešel recidivě, či zhoršování své choroby, nebo dokonce přenosu na jiné osoby? Jak se má zachovat pacient ke svému okolí a jak se má okolí (např. rodina, či zaměstnavatel) zachovat k pacientovi? Jsou některé z léků Vámi předepsaných zdrojem možných komplikací, či závažných nežádoucích účinků? Kdy má pacient přijít na kontrolu k Vám, nebo k jinému lékaři? Je vhodné pacienta, či jeho rodinu dále sledovat v dispenzární péči? Jsou některé situace, ve kterých je třeba pacienta informovat písemně a záznam o poučení pacientem podepsaný z legálních důvodů uchovávat v dokumentaci?)
10. ZVLÁŠTNÍ POVINNOSTI - (Zde je třeba si uvědomit i další rozměr práce lékaře, který se netýká jen konkrétního pacienta, ale spíše obecného zdraví. Je třeba pomyslet i na ochranu veřejného zdraví a povinnosti uložené zákonem při hlášení infekčních chorob, pohlavních chorob, nádorových onemocnění, ale i nežádoucích účinků léčiv, pracovní neschopnost, či na hlášení nemocí z povolání a podobně.)
Pokud tedy dokážete examinátorovi, že o vylosované chorobě jste schopni samostatně uvažovat podle uvedeného schematu ve všech deseti dimenzích, pak je možno Vám gratulovat.