Historie pražské Všeobecné nemocnice (Allegemeines Krankenhaus) se začíná psát v roce 1790, kdy byla dokončena přestavba bývalého Ústavu šlechtičen ("Damenstift", "u svatých Andělů").
Již v roce 1802 byl v těsné blízkosti nemocnice pronajat dům pro léčení pohlavně nemocných žen. Hledání objektu však naráželo na odpor obyvatel, protože nechtěli bydlet v sousedství žen, z nich většina byly prostitutky. V roce 1809 byly proto tyto ženy umístěny do 4 vyhrazených místností v budově chorobince na Karlově. Lékařský dohled zde vykonával primář - ranlékař (chirurg) a dva praktikanti. Pacientky zde byly drženy za zavřenými dveřmi střeženými policisty, protože útěky z tohoto oddělení byly velmi časté.
V červnu 1841 požádal Alois Kraus (1793-1847) o povolení přednášet na svém oddělení o syfilitických nemocech a chronických vyrážkách. Téhož roku mu byly přednášky povoleny a vedl je až do března 1846. K demonstracím při těchto mimořádných přednáškách využíval nemocných ze svého oddělení v přízemí a ve druhém patře staré nemocniční budovy, čímž se toto oddělení de facto stalo klinikou, ikdyž de iure byla klinika založena až na počátku 70. let 19. století. Alois Kraus byl od roku 1848 vystřídán Johannem, rytířem von Waller, který proslul svými pracemi o nakažlivosti syfilis.
Od roku 1860 krátce do roku 1862 vedl oddělení i profesor prsních chorob Josef Čejka, který se v letech 1846-48 seznámil se špičkovou evropskou dermatologickou praxí u von Hebry.
Po smrti profesora Čejky vedl oddělení Vilém Petters.
O zřízení samostatné kliniky jednal již v lednu 1870 Vilém Petters (1826-1875), jeho žádost byla ale nejprve odmítnuta. Teprve v roce 1872 bylo oddělení profesora Petterse rozděleno na dvě samostatné kliniky, druhou, německou, vedl po té Philipp Josef Pick (1826 - 1910), narozený v Novém Městě nad Metují, významný dermatolog a jako někdější privátní asistent brněnského rodáka Ferdinanda von Hebra reprezentant slavné vídeňské dermatologické školy.
Pick byl považován za vynikajícího dermatologa, byl zapřisáhlým nepřítelem polypragmázie. Roku 1900 uvedl do světového písemnictví jako novou chorobnou jednotku zvanou erythromelie, dnes jsou ty to případy považovány za pozdní stádium borreliózy (užívá se Herxheimerem zavedený název acrodermatitis atrophicans). Pick se také angažoval při vydávání časopisu Archiv für Dermatologie und Syphilis.
Spolu s Albertem Neisserem patří k zakladatelům Německé dermatologické společnosti, která byla založena a úředně zaregistrována v Praze roku 1889.
Po smrti V. Petterse nebylo místo na české klinice obsazeno, osiřelé oddělení vedl nejprve chirurg V. Weiss a od roku 1882 Vitězslav (Viktor) Janovský, pozdější přednosta české kliniky na rozdělené fakultě.
V červenci 1883 dosáhl profesor Janovský (1847-1925) úředního schválení návrhu na zřízení české kliniky v nemocnici a po rozdělení univerzity a slavnostním zahájení výuky na české lékařské fakultě pronesl dne 17. října 1883 svou slavnostní úvodní přednášku.
Dvorní rada Prof. Janovský proslul jako zakladatel české vědecké dermatovenerologické literatury, přinesl do oboru některé nové metody s využitím poznatků histologie a bakteriologie. Profesor Janovský publikoval rovněž práce sociálně-lékařské a historickomedicínské. Sám publikoval čtyři svazky učebnice o venerických chorobách, spolupracoval na textu učebnice dermatologie vydané ve Vídni, Atlas und Grundriss der Haut-Krankheiten (editor Franz Mracek).
Dále také přispěl ke vzniku Drascherovy encyklopedie a Lassarovy encyklopedie kožních a syfilitických chorob vydané v Berlíně. Profesor Janovský se stal členem mnoha zahraničních odborných společností. Mimo jiné mu patří společně se Sigmundem Pollizerem prvenství v popisu asociace acanthosis nigricans s maligními nádory. Profesor Janovský byl nesmírně společensky aktivní, od roku 1902 byl prvním ředitelem České dětské nemocnice a chorobince (areál Karlov). V letech 1916-1917 zastával profesor Janovský funkci rektora Karlovy univerzity a v období 1917-18 byl jejím prorektorem. V roce 1918 odešel profesor Janovský do penze.
Německou kliniku vedl bez přerušení až do roku 1906 profesor P.J.Pick. O vynikající pozici a značné prestiži pražské kliniky mohou svědčit i jména uchazečů o uprázdněné místo přednosty. Mezi nimi nalezneme jména Josefa Jadassohna, přednosty kliniky dermatologie v
Bernu,Karla Kreibicha - řádného profesora dermatologie na
universitě v Grazu, Johanna Heinricha Rilleho, řádného profesora a přednosty
dermatologické kliniky v Innsbrucku, Ludwiga Waelzche, docenta dermatologie německé
university v Praze a Rudolfa Winternitze, soukromého docenta na poliklinice kožních chorob
pražské univerzity. Komise po pečlivém prostudování všemi hlasy doporučila profesora Karla Kreibicha nebo Johanna Heinricha Rilleho.
Vítězem a dalším přednostou se pak stal Karl Kreibich, který vedl kliniku až do své smrti v roce 1932. Profesor Kreibich byl znám svým zájmem o využití moderních metod jako byla například biochemie v dermatologii. Kreibich se s dermatologií seznámil blíže u svého velkého vídeňského učitele Moritze Kaposiho. Tam byl i v roce 1902 mimo jiné habilitován. Před svým návratem na pražskou alma mater vedl krátce po smrti Adolfa Jarische kliniku ve štýrském Gratzu.
Profesor Kreibich v roce 1913 sloužil jako děkan německé lékařské fakulty a v letech 1923 až 1924 sloužil i jako rektor na pražské německé univerzitě. Velký zájem věnoval profesor Kreibich sarkoidóze, celosvětově je mu přičítán primát v popisu kostních změn u lupus pernio.
Novým přednostou dermatovenerologické klinky se za I. republiky stal po profesoru Janovském František Šamberger (1871-1944), významný dermatolog období před druhou světovou válkou, tuto pozici zastával až do roku 1939.
Profesionálně se věnoval studiu patogneze dermatóz a jejich klasifikaci. Významně se angažoval i v boji proti venerických chorobám a sexuální osvětě. Není tedy náhodou, že při dermatovenerologické klinice byl silně podporován vznik Ústavu pro sexuální patologie. Po krátkém působení prof. Pečírky, se od roku 1927 realizaci tohoto Šambergerova snu věnoval Josef Hynie, kterého profesor Šamberger významně podporoval ve snaze založit moderní ústav po vzoru Hirschfeldova berlínského sexuologického pracoviště. Profesor Šambercher byl oceněn i členstvím v mnoha zahraničních společnostech, angažoval se i při konání kongresů slovanských dermatologů (1.kongres 1928, Varšava, 3. kongres 1934, Praha). Profesor Šamberger byl velmi činný i v boji proti pohlavním chorobám a v sexuální osvětové činnosti.
Nástupcem profesora Šambergera byl Karel Gawalowski (1890-1965). Pro své politické názory byl Gawalowski od roku 1943 do konce války vystřídán ve funkci přednosty docentem E. Petráčkem (1891-1951). Česká klinika byla za války přemístěna do areálu kláštera servítů na Slupi (č.p.4, dnešní Revmatologický ústav), venerologické oddělení bylo přemístěno do budovy v Kateřinské 32.
V areálu Všeobecné nemocnice fungovala v tomto období klinika německá vedená R. Bezecnym (od roku 1941 užíval příjmení Greipl).
Konec války přinesl pro pražskou dermatologii ve Všeobecné nemocnici řadu změn. Obnovenými správními orgány bylo rozhodnuto, že počet klinik zůstane zachován jako v roce 1939. Vznikla tak I. kožní klinika vedená profesorem Gawalowským, de iure navazovala přímo na tradici Janovského a Šambergera. Gawalowski převzal v květnu 1945 správu nad německou klinikou, tehdy umístěnou v budově nad Faustovým domem, tedy v prostorech dnešní kardiochirurgie. Posléze byly pro tuto kliniku vytvořeny prostory v Emauzích a v Apolináři. Karel Gawalowski se dále výrazně zasloužil o vznik Masarykova ústavu pro léčbu lupusu v Praze v Motole, zasloužil se o rozvoj radioterapie a fototerapie v dermatologii.
V prostorech uvolněných po přesunu Gawalovského spolupracovníků tak vznikla v květnu 1945 II. kožní klinika, prestižního úkolu jejího vedení se ujal další Šambergerův žák, Karel Hübschmann (1890-1981); de iure tedy pracoviště pokračovalo v práci německé kliniky Picka a Kreibicha.
Karel Hübschmann začínal jako asistent na Šambergerově klinice a měl možnost se seznámit na studijních pobytech s pracovišti světové úrovně řízené dermatology jako byli Unna, Arning, Rille, Buschke, Jadassohn a další. Hübschmann, který byl jmenován profesorem dermatologie roku 1934, se zabýval venerologií (byl renomovaným specialistou na terapii lues kombinací arzenobenzolů a bismutových preparátů v preantibiotickém období), otázkami kožní TBC, sklerodermií a dermatomykózami. Osobně se zasloužil o vybudování kožního pavilonu na Bulovce. Od druhého ročníku byl rovněž šéfredaktorem časopisu Československá dermatologie. Nepřízní osudu byla II. kožní klinika záhy z budovy Na Slupi vystěhována, pouze pochopením akademika Charváta se podařilo nalézt přístřeší v areálu Všeobecné nemocnice, shodou okolností v budově, kde kdysi sídlil profesor Pick.
Gawalowského vystřídali na I. kožní klinice nejprve Jan Konopík (1905-1986; propagátor léčby hyaluronidázou). Dalším významným představitelem kliniky byl profesor Jiří Trapl (1912-1992), spolu s Blahoslavem Bednářem autor význačné české monografie o dermatohistopatologii oceněné i na světové výstavě v Bruselu čestným uznáním.
Dále následoval pak ve funkci přednosty Lubor Jirásek (1916-1998, profesionální dermatosy) a František Záruba (1932-2011, biochemie kůže a psoriáza).
Hübschmanovu II. kožní kliniku dále vedli Jan Obrtel (1903-1986), který se zabýval mykologií a problematikou kontaktní dermatitidy. V roce 1961 se stal řádným profesorem a přednostou II. kožní kliniky pražské Fakulty všeobecného lékařství UK, kde setrval až do svého odchodu do důchodu v roce 1970.
Jeho hlavním odborným dílem byl první český atlas plísňových kožních chorob "Dermatophyta", přeložený do několika jazyků. Byl i předsedou československé dermatologické společnosti a redaktorem Československé dermatologie (1960- 70).
Dalším v řadě přednostů následoval profesor Zděnek Šťáva (1918-1992), který studoval zejména problematiku sklerodermie.
Profesor František Vosmík ( 1935-2018, zabýval se zejména dermatohistopatologií a dermatoonkologií se zvláštním zájmem o maligní melanom a kožní lymfomy) vedl II. kožní kliniku od září roku 1986. Ekonomické změny ve zdravotnictví v 90.letech minulého století vedly postupně k redukci lůžek na obou kožních klinikách a v roce 1997 byla obě pracoviště sloučena právě pod vedením Františka Vosmíka.
V roce 2001 se přednostou již sjednocené Dermatovenerologické kliniky 1.LF UK a VFN stal profesor Jiří Štork (1954), který se zabývá dermatohistopatologií a problematikou sklerodermie. Nadále nezbývá než doufat, že pro budoucnost nejstarší české dermatovenerologické kliniky stále platí heslo, které o svém pracovišti s oblibou říkával profesor Šťáva : "Fluctuat nec mergitur", tedy "Zmítána vlnami, však nepotápí se..."
/ s využitím materiálů a rukopisů Z.Šťávy, jeho korespondence s R. Schwankem a J.Nižňanskou, dále z archivu F. Záruby a F. Vosmíka/